Sochařka Monika Horčicová si jako jeden ze základních vyjadřovacích prostředků svých děl vybrala, lidskou kost a kostru, kterou prostřednictvím nezvyklých kompozic uvádí do nových významových rovin. Moniku, už při studiu figurálního sochařství na brněnské FaVU, uhranula specifická krása těchto pevných organických tvarů, spolu s významy a symbolikou, kterou ssebou neodmyslitelně nesou. Kost je základním stavebním prvkem každé figury, každého těla. Je to to nejniternější co v sobě všichni máme a zároveň něco, co za svého života téměř nevnímáme. Kosti jsou tím, co člověk zanechává na tomto světě po své smrti.
Téma smrti je s kostí úzce spojeno. Je proto logické, že je smrt přítomna i v autorčině díle. Monika však toto téma, tuto prvotní temnou asociaci, ve svých sochách mnoha způsoby záměrně oslabuje. Jedním z těchto způsobů je změna měřítka, díky které z nás opadává onen úzkostný pocit kontaktu s lidskými ostatky (jako např. při návštěvě kostnice). Proto i práce Kolo života, přestože odkazuje na neustálý koloběh života a smrti, díky svému výraznému zmenšení, diváka spíše fascinuje než by mu působila existenciální tíseň. Jiným způsobem je hravost, s níž ke svým kompozicím autorka přistupuje. Kost je v některých případech redukována na „pouhý“ konstrukční prvek objektu, jako třeba v případě Homo Bulla Est. Jedná se o kouli (bublinu), kterou definuje pouze vnější trojúhelníkovitá síť tvořená zmenšenými stehenními kostmi. Celá struktura působí velice křehkým dojmem a evokuje tak ono téma známé z barokních obrazů, tedy, že člověk je jen bublina. V jiném případě, v objektu Memento Vivere, autorka kosti odlévá, v kontrastu k jedné z nejtvrdších částí těla, z měkké silikonové hmoty a tvoří z nich bujný, větrem načechraný trávník. V cyklu Komunikace spolu zase kosti, či části koster, jako nové živoucí entity, nejrůznějšími způsoby interagují, nebo se oddávají družnému rozhovoru. Kost v díle Moniky Horčicové je, spíše než připomínkou neodvratné smrti, hravou oslavou života v jeho rozmanitých podobách.
Horčicová ve svých dílech pracuje s jemnými, precizně vyvedenými detaily, většinou drobných, zmenšených kostí ve složitých kompozicích, které je mnohdy velice obtížné vytvořit klasickou sochařskou cestou. Z tohoto důvodu často (ačkoliv je zručnou modelérkou) využívá k navrhování a materializaci svých děl nejnovějších digitálních postupů jako je počítačové modelování, 3D skenování, 3D tisk, nebo prostorové frézování a řadí se tak k progresivnímu proudu tzv. Digitálního sochařství.
Monika Horčicová (1988) se narodila v Praze a v současné době žije v Rosicích u Brna. Vystudovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, ateliér figurálního sochařství, pod vedením prof. Michala Gabriela. Uspořádala několik samostatných výstav po České republice a účastnila se mnoha skupinových výstav po celém světě, včetně New Yorku, Paříže, Londýna nebo Sydney.
Kurátor: Dušan Váňa
o Řekněte nám něco o sobě. Odkud pocházíte a co vnímáte za Váš první střet s výtvarným uměním. Jak se Vaše tvorba vyvíjela od studia?
Pocházím z Prahy kde jsem nejprve studovala střední školu Václava Hollara obor propagační výtvarnictví. Na této škole bylo nejlepší, že jsem si jako student mohla projít všemi výtvarnými přístupy od klasických grafických technik, přes kresbu, malbu, sochu až po počítačovou grafiku. První střet s výtvarným uměním, který mě asi nejvíce zasáhl byla výstava "František Skála v Rudolfínu", obdivovala jsem s jakou lehkostí vytvářel své objekty. Dále jsem prošla studiem na brněnské FaVU obor figurativní sochařství, který vede Michal Gabriel a Tomáš Medek. Tento ateliér mě velice ovlivnil, hlavně novými, pro mě do té doby neznámými, možnostmi tvorby soch, konktrétně 3D technologiemi.
o Jaký je váš proces a přístup v tvorbě? Nastiňte, jakým způsobem započne práce v ateliéru na daném projektu?
Hodně se to liší. Někdy skicuji budoucí práce v počítači a hledám finální variantu, která mi bude vyhovovat. Ušetří mi to spoustu času a prostoru, protože data jsou nenáročná na prostor. Jindy se vracím i ke starým skicám z počítače a dám jim život v podobě reálného objektu. Občas mě napadne socha jen z toho co posbírám po stole a zpětně zjistím, že měla pro mě velký význam a že to vlastně taková náhoda nebyla.
Většinou, ale vznikne v hlavě myšlenka a pak jen uvažuji jak ji zhmotnit. V momentě kdy to promyslím, začnu s její realizací.
o Co je prvotním impulsem vedoucím ke vzniku děl. Na co Vaše díla poukazují, nad čím se zamýšlí a vypovídají?
Nutkavá potřeba něco dělat. Jakmile dokončím nějaký objekt už potřebuji pracovat na dalším. Dlouhodobě se zabývám ve své tvorbě motivem kostí a jejich chápáním jako symbolu smrti. Na začátku to byly spíše takové hry s kostmi. V pozdějších pracích se více zamýšlím nad naší konečností. Možná se snažím i já tímto způsobem smířit se smrtelností a s tím, že je to něco co si nemohu naplánovat, co může přijít kdykoliv....kdysi to bylo něco čemu jsem se vysmívala, ale teď mě toto téma začíná více zneklidňovat. Asi nejvíc to pociťuji od té doby co jsem porodila syna. V poslední době také hodně pracuji s tématem mateřství a mých pocitů z nové životní role.
o Pracujete vědomě v kontextu současné umělecké scény? Odkazuje vaše práce na nějaký umělecký směr nebo Vás zásadně ovlivnil určitý autor či země?
I když posledních pár let navštěvuji výstavy sporadicky, pořád udržuji kontakt s uměním alespoň pomocí internetu to je velká výhoda současného života, takže mě určitě dění okolo, nepřímo ovlivňuje.
Sleduji práci autorů zabývajících se motivem kostí v jejich tvorbě, jak v naší zemi, tak i v zahraničí. Ze zahraničních autorů je zajímavá tvorba například Krise Kuksiho. V rámci českých autorů mi nedávno ulehčil pátrání Otto M. Urban výstavou s názvem Vanitas v DOXu. Co se týče kultury jednotlivých zemí, moc se mi líbí jak je nahlíženo na smrt v Mexiku a způsob jakým zde propojují smrt s barevností. V budoucnosti bych chtěla vytvořit taky něco hodně barevného, ale z nějakého důvodu vždy sklouznu k černobílé.
o Je pro Vás důležité sledovat, jak Vaši tvorbu vnímají ostatní? Vybavujete si nějakou konkrétní reakci, která Vám přišla zajímavá, nečekaná nebo třeba překvapivě úsměvná?
Dřív jsem příliš řešila, kdo si co řekne o mojí práci. Hlavně v kontextu klauzur na vysoké škole. Celý semestr na něčem dřete, ke konci nespíte a dolaďujete poslední detaily a pak si to nedokážete obhájit. Časem jsem ale zjistila, že se kritiku mé práce musím naučit přijímat. Nelze se zavděčit všem. Někdy přemýšlím nad tím proč to všechno dělám a jestli by nebylo lepší raději pracovat na něčem "užitečnějším", pak přijde nějaká nečekaná nabídka na výstavu nebo publikaci a zase mám chuť se vrhnout do nových věcí.
Jednou za mnou přišel návštěvník výstavy a řekl mi, že vypadám překvapivě normálně na to jaké sochy tvořím...udělalo mi to radost.
o Přibližte nám koncept Vaší výstavy a jaké jsou plány do budoucna.
Tvořím hlavně sochy, a to znamená, že jsou většinou časově náročné, abych mohla zaplnit prostor Galerie Kaple bude se jednat o takový průřez mojí tvorbou od studia po současnost. Můžete se těšit na spoustu kosterních objektů jak v malém měřítku, tak ve velkém.
